Tak jsem včera neodolala lákadlu promítání Murnauova Fausta. Terminovaný odkaz na Okultuře byl, žel dobrotivému Saturnu, po akci zrušen - a to už jsem si chystala miniaturní horleníčko nad tím, že film omylem datovali 1929, namísto 1926. Promítání doplňovala alternativní bostonská kytarovka Cul de Sac, se svým speciálně pro tento film zkomponovaným programem. A jak se nakonec ukázalo, tento počin rozhodně nebyl žádnou slepou uličkou (viz. literální význam výrazu).
Během předfilmové koncentrace v čajovně se mi podařilo neplánovaně odchytit Galena a omluvit se ze své neúčasti na jeho akci, poněvadž v pátek jsem se únavou složila a vynechala dokonce i pečlivě naplánované magické operace. Jak říká Spare, spánek je lepší než modlitba.
O režiséru Friedrichu Wilhelmovi Murnau(ovi) jsme již ve spojitosti s filmem Upír z Nosferatu několik slov prohodili a ačkoliv jsem se zpočátku neubránila pošklebkům nad kytarovým doprovodem k filmu (zavolejte Storeymu do británie, ať přijde udělat pořádný ambient!), nakonec jsem byla s větší různorodostí alternativního rocku nad očekávání spokojena, a to i napříč negativu, že jsem při svém chabém zraku ze své pozice nebyla schopna přečíst ani óbrovitánské titulky, jimiž byla nutně scéna němého filmu prokládána.
Pokoušeli jsme se sice hned v počátku usadit na poslední volná místa v přední řadě, která ovšem okupovala křehká dívčina kolem dvaceti let, skálopevně přesvědčená, že je naprosto správné, aby v sále, kde si každý sedá podle toho jak příjde "držela sedadla" ještě třem dalším lidem, kteří dosud ani nepřekročili práh místnosti - navzdory faktu, že ona, stejně jako my, vlastní jenom jeden lístek a taktéž pouze jednu pérdel k sezení.
"Že jsem se vůbec ptal, jestli je tady volno..." Litoval přítel poněkud potemněle své slušnosti, čímž dával najevo, že na neviditelné násilí teritoriální blokace by se mělo nejlépe reagovat násilím přímým a mnohem větším - a kdybych věděla, jak zlé to s mýma očima bude, asi bych se tam klidně posadila, ať si ta káča brblá co chce.
Jistě, ohledně reality mého zraku mne mohlo varovat už zjištění, že z osoby pojídající jablko v předsálí, kterou jsem ze vzdálenosti 3 metrů zařadila do kategorie "Číňani", se posléze vyklubala docela pohledná ženská alpského etnika, jen kapánek hubenější a s rovnými vlasy, nabarvenými do odstínů antracitu.
Ostatně, můj hlas zazněl také jako jeden z mála v hledišti odpovědí "yes" na otázku leadera grupy: "..have you seen this movie before...?" To abych pak hořce litovala proklikaných a přeskočených míst z Faustova mládí, jimiž jsem si zdárně doma u svého PC proklestila cestu k závěru. Právě v těchto scénách jsem se pochopitelně vůbec nechytala, alespoň že jsem tedy mohla "vypnout" a koncentrovat se na hudbu a scénu.
Každopádně: během Faustových magických operací jsem i já brejlila na plátno, seč se dalo, abych alespoň trošinku obšlehla, jak tu magii dělá konkurence. A nastojte, v průběhu scény, kdy Faust evokuje Mefistofela, jsem dostala jeden ze svých stoprocentně naprosto geniálních nápadů. Scéna totiž vypadá tak, že Faust kolem sebe nejdříve načrtne magický kruh, který se později rozzáří plameny, prozrazujícími svou bělostností přítomnost nějaké chemické substance. Posléze pozdvihne rozevřenou evokační knihu nad hlavu a drže ji stále otovřenou se otáčí a uklání do všech světových stran. To klanění bych pochopitelně vynechala, neb dle mé zkušenosti si to stejně žádná entita nezaslouží, avšak genialita mého zjištění spočívala v jednoduché myšlence: nechejme entity, ať si ty evokační postupy v knihách přečtou samy!
Co by se s tím měl člověk zbytečně namáhat, ne?
Samozřejmě že se jedná o postup němého filmu, kde není evokace pojímána jako dialog a tudíž ani patřičně otitulkována, nicméně proč nezužitkovat podstatu vlastní gramotnosti? Moji rodiče se mi za pomoci láskyplných pohlavků postarali o jakési elementární vzdělání, tudíž by mělo stačit, když si text jakékoliv evokace přečtu a entitám případně ukážu patřičnou kapitolu či stránku v knize. A klidně jim to nastavím i do všech světových stran...
Mno, nápad jsem zatím odložila do úschovny dalších, obdobně geniálních nápadů. Z několika posledních mohu pro zajímavost jmenovat třeba ten, dle něhož by verše na počátku třetí kapitoly Liber AL, jmenovitě "Vyberte si ostrov! Opevněte jej! Roztrušte kol válečné stroje!" (4-6) mohly být vykládány také tak, že veškerá zmiňovaná blokáda je projektována za jedním účelem: aby se ti zatracení Thelémiti nedostali ven - a ne naopak!
No, tak tento zvrat úhlu narativního postupu, napříč jisté originalitě, budu muset ještě nějakou tu chvilku nechat uležet...:-)))
Abych se vrátila k filmu, jak jsem jej tak sledovala bez důrazu na děj, o to více si užívajíc prožitku scénického umění, musela jsem ocenit zejména všechno, co se odehrávalo v módu, pro nějž mám pracovní název "Mefistofelův aethyr". Jedná se o mystickou zkušenost, kdy člověk na počátku evokuje nějakou bytost a tato pak kolem něj uspořádá svět dle vlastního způsobu nahlížení, rozprostře kolem něj jako plášť svůj "aethyr", kterým jej provádí a ukazuje mu vybrané detaily. Dobře známé schodiště k vlastním dveřím zesurrealizuje podivuhodná hra stínů, poletující kužel světla z rozkomíhané lucerny násobí prázdnotu místnosti a rozechvěje prostor neviditelnou hrozbou. Postavy procházejí svou alchymickou proměnou, jenž je obdobně jak u Tarotových karet znázorňována postojem. Některé se oddávají činnostem naprosto bizarním a já se nemohu zbavit podezření, že se Jodorowský inspiroval ve svém filmu "Holly Mountain" právě Murnauovým "Faustem", aby zachytil svět mystické proměny pomocí mimoverbální komunikace a hlavně dosáhl kombinace lidských prvků s onou specifickou "cizotou", typickou pro bytosti z jiných sfér.
Film končí záběry upalování několika aktérek, avšak všechno se vlastně završilo v dobrém, neboť zemřeli smířeni, v myšlenkách na lásku.
Die Liebe! Die Liebe! Die Liebe! - jak ostatně zpívají i Laibach.
Vedro nevětraného sálu a pach nemytých těl divákům přiblížily atmosféru hranice snad nejmarkantněji.
Když jsme se po promítání v davu tlačili ven, byli jsme upozorněni, že opodál stojí pro zájemce přichystán pultík s diskografií skupiny, čímž nám bylo pochopitelně nabídnuto, že si můžeme i nějaká ta CD zakoupit, budeme-li chtít.
Na půl huby jsem procedila, že sice děkujem, ale nemáme zájem, neboť si ty cédéčka stejně stáhneme zadarmo ze sítě. Na neštěstí můj naturalistický cynismus zaslechla nějaká akční slečna v davu přímo přede mnou a jala se pohoršeně otáčet, nenalézaje slov: "No to snad, no toto, no tohle..."
Pamětliva Schillerova výroku, že inteligent se diví potichu, jsem odmítla riskovat střet s cizí naivitou a pokrytectvím a zapadla do davu u pultíku s rozloženými booklety, ačkoliv vzhledem k mé horentní útratě za knihy v tomto měsíci bylo opět víceméně jasné, že se dneska žádné originálky konat nebudou.
Když jsem se vymanila ze sevření studentských těl, spatřila jsem svůj doprovod v čilé konverzaci s jedním z členů kapely, který skrz své šediny očividně uvítal možnost pokecat s někým, komu už taky bylo přes třicet. Poukázala jsem na tu úžasnou rychlost kontaktu a naoplátku mi bylo vmeteno do tváře: "Hahá, a kdo se po koncertu Young Gods objímal s Franzem Treichlerem přímo na pódiu?"
Což jsem tvrdě dementovala prohlášením, že nikoliv objímala, ale přátelsky a družně si třásla pravicí, neboť jsem se po letech poslechu jejich reprodukované hudby nemohla ubránit dojetí ze živého vystoupení.
A o to vlastně jde, nechat se obohatit ve svém tvůrčím rozmachu -- a vykašlat se na ty zástupy pitomců, které člověka normálně obklopují na každém kroku. :-)
Během předfilmové koncentrace v čajovně se mi podařilo neplánovaně odchytit Galena a omluvit se ze své neúčasti na jeho akci, poněvadž v pátek jsem se únavou složila a vynechala dokonce i pečlivě naplánované magické operace. Jak říká Spare, spánek je lepší než modlitba.
O režiséru Friedrichu Wilhelmovi Murnau(ovi) jsme již ve spojitosti s filmem Upír z Nosferatu několik slov prohodili a ačkoliv jsem se zpočátku neubránila pošklebkům nad kytarovým doprovodem k filmu (zavolejte Storeymu do británie, ať přijde udělat pořádný ambient!), nakonec jsem byla s větší různorodostí alternativního rocku nad očekávání spokojena, a to i napříč negativu, že jsem při svém chabém zraku ze své pozice nebyla schopna přečíst ani óbrovitánské titulky, jimiž byla nutně scéna němého filmu prokládána.
Pokoušeli jsme se sice hned v počátku usadit na poslední volná místa v přední řadě, která ovšem okupovala křehká dívčina kolem dvaceti let, skálopevně přesvědčená, že je naprosto správné, aby v sále, kde si každý sedá podle toho jak příjde "držela sedadla" ještě třem dalším lidem, kteří dosud ani nepřekročili práh místnosti - navzdory faktu, že ona, stejně jako my, vlastní jenom jeden lístek a taktéž pouze jednu pérdel k sezení.
"Že jsem se vůbec ptal, jestli je tady volno..." Litoval přítel poněkud potemněle své slušnosti, čímž dával najevo, že na neviditelné násilí teritoriální blokace by se mělo nejlépe reagovat násilím přímým a mnohem větším - a kdybych věděla, jak zlé to s mýma očima bude, asi bych se tam klidně posadila, ať si ta káča brblá co chce.
Jistě, ohledně reality mého zraku mne mohlo varovat už zjištění, že z osoby pojídající jablko v předsálí, kterou jsem ze vzdálenosti 3 metrů zařadila do kategorie "Číňani", se posléze vyklubala docela pohledná ženská alpského etnika, jen kapánek hubenější a s rovnými vlasy, nabarvenými do odstínů antracitu.
Ostatně, můj hlas zazněl také jako jeden z mála v hledišti odpovědí "yes" na otázku leadera grupy: "..have you seen this movie before...?" To abych pak hořce litovala proklikaných a přeskočených míst z Faustova mládí, jimiž jsem si zdárně doma u svého PC proklestila cestu k závěru. Právě v těchto scénách jsem se pochopitelně vůbec nechytala, alespoň že jsem tedy mohla "vypnout" a koncentrovat se na hudbu a scénu.
Každopádně: během Faustových magických operací jsem i já brejlila na plátno, seč se dalo, abych alespoň trošinku obšlehla, jak tu magii dělá konkurence. A nastojte, v průběhu scény, kdy Faust evokuje Mefistofela, jsem dostala jeden ze svých stoprocentně naprosto geniálních nápadů. Scéna totiž vypadá tak, že Faust kolem sebe nejdříve načrtne magický kruh, který se později rozzáří plameny, prozrazujícími svou bělostností přítomnost nějaké chemické substance. Posléze pozdvihne rozevřenou evokační knihu nad hlavu a drže ji stále otovřenou se otáčí a uklání do všech světových stran. To klanění bych pochopitelně vynechala, neb dle mé zkušenosti si to stejně žádná entita nezaslouží, avšak genialita mého zjištění spočívala v jednoduché myšlence: nechejme entity, ať si ty evokační postupy v knihách přečtou samy!
Co by se s tím měl člověk zbytečně namáhat, ne?
Samozřejmě že se jedná o postup němého filmu, kde není evokace pojímána jako dialog a tudíž ani patřičně otitulkována, nicméně proč nezužitkovat podstatu vlastní gramotnosti? Moji rodiče se mi za pomoci láskyplných pohlavků postarali o jakési elementární vzdělání, tudíž by mělo stačit, když si text jakékoliv evokace přečtu a entitám případně ukážu patřičnou kapitolu či stránku v knize. A klidně jim to nastavím i do všech světových stran...
Mno, nápad jsem zatím odložila do úschovny dalších, obdobně geniálních nápadů. Z několika posledních mohu pro zajímavost jmenovat třeba ten, dle něhož by verše na počátku třetí kapitoly Liber AL, jmenovitě "Vyberte si ostrov! Opevněte jej! Roztrušte kol válečné stroje!" (4-6) mohly být vykládány také tak, že veškerá zmiňovaná blokáda je projektována za jedním účelem: aby se ti zatracení Thelémiti nedostali ven - a ne naopak!
No, tak tento zvrat úhlu narativního postupu, napříč jisté originalitě, budu muset ještě nějakou tu chvilku nechat uležet...:-)))
Abych se vrátila k filmu, jak jsem jej tak sledovala bez důrazu na děj, o to více si užívajíc prožitku scénického umění, musela jsem ocenit zejména všechno, co se odehrávalo v módu, pro nějž mám pracovní název "Mefistofelův aethyr". Jedná se o mystickou zkušenost, kdy člověk na počátku evokuje nějakou bytost a tato pak kolem něj uspořádá svět dle vlastního způsobu nahlížení, rozprostře kolem něj jako plášť svůj "aethyr", kterým jej provádí a ukazuje mu vybrané detaily. Dobře známé schodiště k vlastním dveřím zesurrealizuje podivuhodná hra stínů, poletující kužel světla z rozkomíhané lucerny násobí prázdnotu místnosti a rozechvěje prostor neviditelnou hrozbou. Postavy procházejí svou alchymickou proměnou, jenž je obdobně jak u Tarotových karet znázorňována postojem. Některé se oddávají činnostem naprosto bizarním a já se nemohu zbavit podezření, že se Jodorowský inspiroval ve svém filmu "Holly Mountain" právě Murnauovým "Faustem", aby zachytil svět mystické proměny pomocí mimoverbální komunikace a hlavně dosáhl kombinace lidských prvků s onou specifickou "cizotou", typickou pro bytosti z jiných sfér.
Film končí záběry upalování několika aktérek, avšak všechno se vlastně završilo v dobrém, neboť zemřeli smířeni, v myšlenkách na lásku.
Die Liebe! Die Liebe! Die Liebe! - jak ostatně zpívají i Laibach.
Vedro nevětraného sálu a pach nemytých těl divákům přiblížily atmosféru hranice snad nejmarkantněji.
Když jsme se po promítání v davu tlačili ven, byli jsme upozorněni, že opodál stojí pro zájemce přichystán pultík s diskografií skupiny, čímž nám bylo pochopitelně nabídnuto, že si můžeme i nějaká ta CD zakoupit, budeme-li chtít.
Na půl huby jsem procedila, že sice děkujem, ale nemáme zájem, neboť si ty cédéčka stejně stáhneme zadarmo ze sítě. Na neštěstí můj naturalistický cynismus zaslechla nějaká akční slečna v davu přímo přede mnou a jala se pohoršeně otáčet, nenalézaje slov: "No to snad, no toto, no tohle..."
Pamětliva Schillerova výroku, že inteligent se diví potichu, jsem odmítla riskovat střet s cizí naivitou a pokrytectvím a zapadla do davu u pultíku s rozloženými booklety, ačkoliv vzhledem k mé horentní útratě za knihy v tomto měsíci bylo opět víceméně jasné, že se dneska žádné originálky konat nebudou.
Když jsem se vymanila ze sevření studentských těl, spatřila jsem svůj doprovod v čilé konverzaci s jedním z členů kapely, který skrz své šediny očividně uvítal možnost pokecat s někým, komu už taky bylo přes třicet. Poukázala jsem na tu úžasnou rychlost kontaktu a naoplátku mi bylo vmeteno do tváře: "Hahá, a kdo se po koncertu Young Gods objímal s Franzem Treichlerem přímo na pódiu?"
Což jsem tvrdě dementovala prohlášením, že nikoliv objímala, ale přátelsky a družně si třásla pravicí, neboť jsem se po letech poslechu jejich reprodukované hudby nemohla ubránit dojetí ze živého vystoupení.
A o to vlastně jde, nechat se obohatit ve svém tvůrčím rozmachu -- a vykašlat se na ty zástupy pitomců, které člověka normálně obklopují na každém kroku. :-)
Posts
