Dlouhým studiem Castanedových knih dospěl Nico Wellez, bytostný vizionář, k přesvědčení, že dílo obsahuje jisté mezery, které by bylo třeba doplnit. Pomocí soustavné koncentrace a metody chanellingu (=introspekce do cizí duše) obdržel a sepsal následující apokryfní příběh, jenž vám předkládáme. (Catalessi)

CASTANEDOVO HLEDÁNÍ
(Zkrácená verze)

Nico Wellez

Už několikátý den marně Don Juan zápasil ve své mysli, jako se zlou noční můrou, s obrazem mladíka duchaplného vzezření, jehož mocní bohové obdařili jménem Carlos Castaneda. Vše, co mladý Juan o Castanedovi v knihách přečetl mu dávalo tušit, že jde o pravého čaroděje a bojovníka. Ze všeho nejvíce si představoval ony asketicky žijící ženy a muže, obklopující "Maestra" Carlose. Viděl jejich zářící pletence světla v místě břicha, z něhož zářící chapadla vystupovala ven z těl, a ta se následně ladně chápala okolních větví stromů, skal i zvířat. Mrštně a neskutečně rychle se tito mocní čarodějové pohybovali prostorem!
Některé Mistrovy výrazy unikaly snaživé mysli pilného učedníka. Například "bod spojení" nebo "čáry světa", ale nejvíce jej tížil nerozluštitelný termín "magické pohyby".
Zkusil tedy alespoň "přemístění vědomí do zvířete". Vypadalo to lehce, prostě si to představit. Ale ještě mnohem lepší se nakonec podle popisu v knížce vyjevila takzvaná "čarodějova zkouška", jímž je skok do propasti a sebepřemístění někam do bezpečí. Zbytky zdravého rozumu Dona Juana sice vedly sveřepě defenzívu a upozorňovaly na zcela jisté nebezpečí s tou "zkouškou" spojené, ale mladý Juan je úspěšně likvidoval technikami "Maestra" Carlose.
Když za nepříjemného srpnového slunce Don Juan pohlédl na dno propasti, zbytky jeho rozumu provedly nečekanou záškodnickou akci. Následkem toho se i otrlý "Mistrův" žák musel chytit za nos. Nějakou dobu to trvalo, než se mu přestala motat hlava. Zkusil si pohled dolů zopakovat, ale usoudil že je to ztráta času a šel raději cvičit "přemisťování mysli do vědomí zvířat". Ušel notný kus cesty a jeho "magické pozornosti" neuniklo, že na něj zrovna zírá pták, které ho budeme zvát "kos". "Učedník" Don byl líné městské dítě, které rozezná sice ptáka od psa, ale názvy druhů mu naprosto v paměti unikaly.
Takže Don Juan si to sune poledním lesem – myslím, že pro popis stromů stačí, že se jedná o jehličnany. Nemá to zvláštní význam, možná jen Donovi připadají dostatečně "kouzelné". Ačkoli ani autor si není jistý, zda něco takového vůbec v tamních krajích roste. Nicméně soustřeďme se na snaživého Castanedova učně, jenž se v tom hnusném pařáku zastavil na vylidněném místě a pokouší se přenést své zmatené vědomí do nic netušícího božího tvora na větvi. Pták byl zřejmě z městského prostředí zvyklý na kdejakého magora, ale tohle ještě neviděl. Nikdo nikdy na něj takhle úpěnlivě nečuměl, jako tenhle blázen kousek dole pod ním. "Kousek" ovšem znamená velmi pečlivě volenou a po léta trénovanou bezpečnou vzdálenost. U lidí si tohoto zvířecího zvyku náš "kosík" nevšimnul, ale tam dole stál stoprocentně exot velkého kalibru. Podle něj zpravidla lidé nic nedodržovali a většinou jednali konfliktně. Což od "kosa" nesmí čtenář chápati nějak osobně, jeho celá rodina byla střelená, jedině on a bratr to přežili.
Don Juan se musel opravdu snažit, protože ptáka přestal naprosto zajímat. Podle zvířat není pravdivý příměr, že je někdo „pro druhého vzduchem". Rozhodně nikoli tam, kde je potravinový řetězec, narozdíl od "Mistra" Castanedy, prostou denní realitou. To totiž byla vedle správného odhadu vzdálenosti druhá věc, kterou se "kosík" musel naučit, ještě co by mládě v hnízdě. A bedlivě sledovat, co se kde v okolí šustne. Nietzsche by se svým "co mě nezabije, to mě posílí" mezi zvířaty nepochodil. Když "kosík" ale ucítí slabý tlak ve své hlavičce, rychlostí hodnou obdivu přeruší očistu těla. Mladý Juan by se mohl radovat z dosažení "naprostého neulpívání", ale v tom jej ptačí hovno zasáhne pěkně do oka.
Ptačí hovno v pravé poledne v oku, to nebyl pro "mladého čaroděje" trest za nedostatečnou koncentraci, ale zkouška! "Koncentrace" jest z dalších neznámých termínů, jenž měl spojený s jednou strýcovou peprnou hláškou. Mladý Don Juan měl dlouho strýce za svého "dobrodince" z důvodů, které souvisely s tím, že synovcovy zprvu sympatické příležitostné návštěvy se postupně "koncentrovaly" v pravidelnou přehlídku neuvěřitelné a do očí bijící megalomanie, točící se kolem nějakého "Portugala" se jménem Carlos. Marně zkoušel Don ze strýce vytáhnout význam těch tajemných slov a jeho mlčení si vysvětloval tím, že něco tají.
Sotva od té doby strýci vytanulo v paměti jméno adorovaného "Portugalce", vždy se mu začala třást tak silně ruka, že jedině masturbace jej zbavila napětí a třasu. Strýc žil v obrovském starém domě se svou ženou, ale potomstvo si pořídil jen v počtu jeden kus. Musel vypít hodně vína, než se ujistil, že "rozplozovat" rod Juanů je pouze sypáním soli na úrodnou půdu. Změna v chování kdys oblíbeného člena famílie jej dovedla k větší a větší konzumaci alkoholu.
"Napadená" ruka se postupem času zvětšila, zčervenala a s tím vzrostla síla v prstech. Její majitel se začal stranit přímému slunečnímu svitu a občas měl strašlivou chuť vlézt si do potoka a lézt pozpátku při měsíci proti proudu. Slunce už zvolna klesalo, poledne minulo, a tak si vyšel ven.
Jeho synek v něm vzbuzoval paniku, chtěl být totiž "inženýrem". Oba rodiče to rozhodnutí vnímali zmateně. Ve společenské třídě, jež jim byla získaným majetkem a zděděnou inteligencí souzena, se stýkali hlavně s takovými, pro něž slovo "inženýr" byla nadávka. Ještě než zavřel branku, na doktorovo doporučení prohlédl synovi obě ruce. Jen na chvíli měl dojem, že rostou jako ty jeho, obě naprosto stejné. Pohladil chlapce po vlasech a už vychází ze zahrady za domem k lesu, aby po nějaké době narazil na synovce Dona, jenž má potíž s ptačím lejnem.
Takže "čarodějův" ujo nakráčí cestou mezi jehličnany k místu, kde nalezne potácejícího se mladíka. Po nějaké době se podaří strýci, sledujíce příbuzného, potlačit smích a třas. Smích by mu nevadil, ale to druhé by byl trapas. Netušil zcela, co se stalo, ale byl připravený pomoci. Mladý Don Juan se snaží ze všech sil, aby se zbavil pálení v oku. Nevidí ani na krok. Zkouší všechny techniky, jen co si ze svých knížek vzpomene. Potom, co jeho vydatný oběd skončil na kmeni u kořene stromu, už asi znovu nezkusí "posun bodu spojení". Nejlépe by bylo asi, kdyby si ve "snovém těle" skočil někam pro vodu.
Strýc připraven si povšimne jakýchsi pokusů o chůzi, začne Dona táhnout k nějakému zdroji vody. Mladý "čarodějnický" učeň, paralyzován bolestí, během cesty propadá euforii, že se opravdu pohybuje jako pravý čaroděj - bojovník. A aby se přesvědčil, že má situaci pevně pod kontrolou, navzdory strýcovu ocelovému stisku se pokusí podívat na své ruce. Vidí samozřejmě hovno a strýcovo mumlání si vysvětluje tak, že se o tom nedá psát. Za to mohu směle podotknou, že na rozdíl od našich hrdinů vím, že míří rovnou k hospodě. Starší z rodu Juanů za smíchu štamgastů (a trapného jednání s lakomým hostinským) se konečně pustí do čistění oka. Mladej je mimo, ale přestože je téměř v bezvědomí, furt to bere jako zkoušku. Mezitím, co zažívá částečnou úlevu, přemýšlí o tom, jestli je ještě kosem, nebo zda leží jeho hmotné tělo pod stromem. I kdyby tam leželo, pták by ho nehlídal, jedině že by byl stále jím. Po tomto hlubokém prozření se znovu pokusí pohlédnout skrz "vědomí ptáka", což praktičností v mnohém připomínalo myšlenkové pochody jeho doma nic netušícího zploditele. A zatímco ho vede strýc ven z hospody, náš "čaroděj" dochází k myšlence, jež by možná nedobrovolného "dobrodince" donutila ke změně postoje k momentálnímu dění. Pomocí vylučovací metody se totiž Don Juan dopracuje k dalšímu prozření, že je sice stále tím ptákem, ale malým. Pod starostlivým pohledem a obklopený rodičovskou péčí. Jenom mu nešlo na rozum, jak se stal z dospělého ptáka mládětem. Hlavně se jeho rozum neustále vzpěčoval zuby nehty nastolené realitě a marně litoval, že mu bohové přidělili takového pitomce.
Přítomnost chápal rozum "učedníka Carlose Castanedy" díky rozostřeným smyslům velmi špatně - navíc se to špatně pracuje i pro rozum- když má majitel jeho hlavy hlavu plnou ptákovin. Hlava mladého Dona, plná "čarodějnického monologu", byla pro držící se zbytky rozumu něco jako strašidelný hrad. Ale tělo, trénované evolucí miliony let, bojovalo dlouho tvrdě cestou z oceánu na souš, ze stromů dolů atd. - vědělo i bez toho, že se stalo něco hodně špatného. Vytrvale vzdorujíce, s rozumem v záškodnické válce proti "čarodějově mysli" a s jeho obsesí ptactvem. Viděl bych to, co by nesmiřitelný boj s evolucí potvrzenou starou dobrou silou stáda a davu proti sobeckým intrikářským a individualistickým separatistickým živlům.
A jestliže jsou zvířata mistry na udržování bezpečné vzdálenosti od kdečeho a kdekoho, tak v předvídání událostí je tělo jednoznačný vítěz. Velmi rychle zjistilo přinejmenším tři věci, za prvé: ten, kdo tady tomu šéfuje je naprostý idiot, za druhé: věnovat pozornost tomu cizímu, leč podobně páchnoucímu tělu v blízkosti, za třetí: držet se jej za každou cenu a ignorovat jakékoli nařízení ze zhora. Po návštěvě doktora byl Don Juan tak napumpovaný práškama, že si na "učení Mistra Carlose" ani nevzpomněl, čehož tělo i rozum co nejlépe využívaly k nabytí ztracených pozic. Mezitím se "učedník" nedokázal rozhodnout, jestli je Carlos Castaneda, nebo Bábi Zlopočasná. Strýc jej doma nechtěl a proto se jelo s počínajícím šerem půjčeným autem k domu rodičů. Syn svých zploditelů měl jiné starosti, sice nechápal, jak to, že se najednou pohybuje tak rychle, ale byl s výsledkem "čarodějnické zkoušky" nadšen. - To musím být, ale mocný čaroděj, když jako pták letím!, zazní v malém autě z úst mladého "bojovníka", skoro strýcovi do ucha. Leží bezvládně vzadu, stále omámený práškama. Řidič ihned znepokojeně pohlédne na mladého Dona a pak na ruku držící pevně volant. Pokud se ptáte, proč našeho hlavního hrdinu nenazývám prostě "Don", je to tím, že všichni muži v rodině měli jméno Don. Jaké jméno měly povolené užívat ženy z rodu Juanů vám raději nebudu říkat. Syn staršího bratra byl nazýván jakkoli. Fungovalo to stejně, jako když moji dávní známí měli zvyk dávat jména svým kočkám podle svých kolegů v práci. Nelze se divit, že byl mladej Juan takový, jaký byl. Přijít domů a slyšet otce hlaholit "Nazdar Nováková!" dává tušit, z jakých lidských zdrojů se vybírají tací, jako Carlos Castenada. Donovi starší bratři odešli z rodného domu už v útlém věku. Prý zabili nějakého Tadeáše.
V té chvíli, co se od "dobrodince" rodina postupně dovídala průběh událostí, řekne jejich synáček zřetelně, s úsměvem na rtech a stále pod prášky, do celé místnosti plné nervózního příbuzenstva docela nahlas:
- A teď už mi zbývá udělat krok přes propast, abych se stal dokonalým! Strýci se začne nekontrolovaně třást ruka a já ani čtenářstvu nepovím která. Koneckonců, strýci to bylo fuk. Vytáhl svého ptáka a pomalými pohyby se vyhonil na koberec.
- To neva, pravila do ticha hlava rodiny, ten koberec je stejně na vyhození. –
Krk rodiny, ačkoli nic neviděl, pečlivě vážil prekérní situaci a hryzla jej vzpomínka z puberty, naznačující jistou souvislost mezi semenem a krkem. V napjatém mlčení posléze matka pravila, smířlivě hledíc na švagrova plasknoucího orgána: -A proč to neděláš, švagře, tou zdravou rukou? Seš levák nebo tak? - Ten se stydlivě zazubí, schovávajíc zpět měkkýše, a povídá: - Ale kdepak, švagrová! Tahle má lepší stisk...! –
Ona si oddychne a dodá: - Když je to jenom v rodině...-
- Hlavně, že nic tenhle neviděl...., - a strýc ukáže na nejmladšího Juana. - Tomu by stejně nerozuměl, usoudil otec, který pro moudra nechodil nikdy daleko.
- Nepochopil by to, přisadila si máti, vždyť spí! –
- Škoda bratře. - Dodal opět fotřík, který se podle všeho přiblížil nebezpečně blízko k hromadě pravd, čekající jen na použití.
- Naopak! Mladej by se měl dívat jak se dělá! - Využil příležitosti a udeřil prudce do stolu, aby tuto neotřesitelnou pravdu sám sobě odsouhlasil.
- Bratře poslyš, - pohlédne bratr hlavy rodiny oknem ven a pak zas na manželský pár, - to co se dnes stalo musí zůstat mezi námi! –
Oslovený sourozenec se chystá k nějakému moudru, ale když vidí vážnou tvář bratra Dona, s lehce se třesoucí rukou na kolenou, zarazí se a kupodivu rozvážně odvětí: - Byl jsem teď na tom místě, kde jsi našel mého syna. Furt tam ten pták seděl! –
- Něco takového bylo na i tak malého tvora silné kafe, - podotkl někdo, koho identifikovat nebudu, protože "čarodějův" otec pokračoval v řeči dál.
- Řekni mi, Done, rostou v této oblasti Mexika takovéhle stromy? - A ukáže k zapadajícímu slunci, za svou zahradu a na les jehličnanů
- Máš brácho pravdu, - přisvědčí druhý Don, - nebývalo tomu tak! Ale působí na tebe to místo taky "magicky", ne? –
- Tak "magicky" jako tahle ruka, zavrčí strýc. –
- Ano, budeme to tajemství skrývat před nezasvěcenými a budeme to nazývat "magické pohyby", - vpraví se do hovoru krk rodiny a posléze věnuje pohled dřímající ratolesti, Donu Juanovi, který je sice v limbu, ale slyší každé slovo.
- Tak takto se provádí ty "magické pohyby"!! - zavrtí se sladce v polospánku a tvrdě usne.